Když na konci devatenáctého století v hotelové kavárně Grand Café v Paříži lidé shlédli první promítání filmu, v panice utíkali ze sálu. Báli se, že do nich najede vlak, který se řítil na plátně. Myslím, že dnes by jejich psychika utrpěla mnohem více, kdyby zahlédli některý z filmů 3 D.
· Naše generace je zvyklá na mnoho věcí, ale musím se přiznat, že i já jsem uhýbala před útoky dinosaura v Dino parku.
Vidět film v trojrozměrném zobrazení je naprosto úžasný zážitek. Ale snad jen zkušený znalec si umí představit, co práce se za jedním filmem skrývá. Technologie, která pomáhá vytvořit tuto iluzi, se nazývá stereoskopie.
Pokud bychom to měli popsat co nejjednodušeji, pak bychom řekli, že tato technologie dovede obalamutit lidské oko i mozek tak, že na dvojrozměrné ploše člověk vnímá prostorový obraz. Každému oku se promítá jiný obraz, který se pak v mozku složí dohromady.
· Film se natočí pomocí dvou kamer, které jsou od sebe vzdáleny tak daleko, jako lidské oči.
Stále dokonalejší technologie
Jednou z metod stereoskopie je anaglyf. Metoda velice jednoduchá, která je založena na brýlích, u nichž je jedna očnice červená a druhá modrá.
– Pomocí brýlí se sleduje obraz, který je složen pouze ze základních barev.
– Každé oko vidí jiný obraz, který si pak mozek složí dohromady.
Druhou možností je pasivní projekce. Tento způsob je sice mnohem kvalitnější, ale také mnohem nákladnější.
Pasivní projekci používají 3 D kina. Opět jsou nutné brýle, ale tentokrát je jedna očnice vybavená filtrem, který propouští pouze horizontálně kmitající světlo. Druhá logicky propouští vertikální světlo.
– Na jedno plátno se promítá dvěma promítačkami.
– Každá pro jedno oko.
Možnosti, jak vytvořit co nejdokonalejší 3 D obraz, neustále přibývají. Hlavně, abychom se v tom trojrozměrném světě neztratili. Abychom stále věděli, co je realita a co už je svět fikce.